EVA FAJTOVÁ

Vzpomínám si, že mne fotografování provázelo od útlého věku. Již jako dítě školou povinné jsem s sebou tahala digitální fotoaparát při každé příležitosti a fotila vše zajímavé, co mi přišlo pod ruce. Fotografování přírody a památek vystřídalo fotografování živých objektů, ať již osob či psů na kynologických a mysliveckých akcích.

​

Pořízení digitální zrcadlovky však přineslo do mého laického snažení obrovský zlom a já si uvědomila, že fotografování není jen pouhé mačkání spouště, nýbrž věda a umění, nad kterým musí člověk přemýšlet. Fotografem se totiž člověk nestává  automaticky díky vlastnictví určitého fotoaparátu, ale fotograf je člověk, který umí zachytit jedinečnost okamžiku svým vlastním uměleckým pohledem. A ta jedinečnost a originalita je to, co na fotografii miluji.. A tak jako se člověk učí žít celý život, tak i já se neustále učím fotografii. Každý záběr a každé stisknutí spouště mi přináší nové dojmy a hlavně zkušenosti.

​

Obrovskou oporou je pro mne má rodina, bez ní by mé snažení rozhodně nedosahovalo takových výsledků a mé cíle a sny by postrádaly smysl. Jak už to bývá, právě mé děti jsou pro mne tou největší inspirací a skrze hledáček fotoaparátu se na ně dívám někdy až příliš často. Však  právě zachycení těchto kouzelných a jedinečných momentů mne přivedlo k fotografování portrétů dětí,  rodinných oslav, párů a jiných neopakujících se okamžiků, které navždy zachytí vzpomínky a emoce na fotografii. Neboť čas utíká až příliš rychle...